POVĚSTI

 
 

VRCH KŘÍŽOV

   Když se nad Křížovským kopcem objeví duha, kterou předkové nazývali "božím páskem", říkají místní usedlíci, že je možno nalézt na úpatí hory stříbrný pohár naplněný vodou přímo z nebes, vodou, která se nikdy nedotkla země. Kdo ten pohár najde a vodu vypije, bude obdařen poznáním věcí budoucích a velkou pamětí na všechny věci minulé.

   Proto když se na náhle vyjasněném nebi ukázal kouzelný sedmibarevný půlkruh, lidé věřili, že ten, kdo se právě nachází na místě pod nebeským obloukem, určitě objeví čarovný pohár se zázračnou vodou. Dlouho se v tomto kraji tradovalo, že ti, kteří byli náhle obdařeni neobvyklými vlastnostmi, vypili vodu z nebeského poháru. Jen málokdo však věděl, že oním mnohdy beznadějně hledaným pohárem mohou vlastně být i obyčejné dlaně člověka stojícího pod duhovým  obloukem na vrchu Křížově.

Vrch Křížov - z Huzové vede doprava modrá značka do Křížova. Asi po dvou kilometrech, těsně před tím, než začne cesta sestupovat do zalesněného údolí, se zastavte. Jste na vrchu Křížově.

 

SOVÍ SKÁLA U SOVINCE

   Pod jedním z mechem porostlých balvanů ležícím dosud na strmém svahu Soví skály je ukryt vchod do jeskyně, v níž v dávných dobách žil Soví král.

   Pověst vypráví, že tento, ve dne mládenec s moudrým sovím pohledem a smutkem v duši, byl v noci zaklet do podoby velkého výra, který žalostně kroužíval nad jedním z kamenů, z něhož vystupoval obrys dívčí podoby. Její tvář namaloval štětec svázaný z měsíčních paprsků, kterými prozařoval svět němých přízraků sám nebeský vládce noci. To, že kdysi vstoupil takový smutek do kamenných stěn Soví skály, měla na svědomí zlá čarodějnice Durma, když proklela toho, kdo nechtěl opětovat její náklonnost.

   Uběhlo mnoho let, když jednoho dne se vydala dívka z Jiříkova do sovineckých lesů a zastavila se právě pod Soví skálou. Usedla na velký kámen a tu najednou před ní začalo kroužit malé kropenaté peříčko, které jakoby dívku lákalo k tomu, aby je následovala. Vydala se tedy za ním. Když peříčko zmizelo, dívka spatřila nad sebou ve skalní stěně velký otvor. Vyhoupla se nahoru, prolezla dírou a stanula v jeskyni. Uviděla spícího Sovího krále, který v lidské podobě nehnutě ležel na nízkém lůžku a nad jeho tváří se vznášely obláčky dechu. Dívka jej pohladila po hlavě a mladík se probudil. Krásná tvář z jeho měsíčního obrazu se stala skutečností! Začal dívce vyprávět svůj příběh a ještě než jej dokončil, dívka věděla, že se domů už nevrátí.

    Potom ti dva spolu dlouhá léta žili ve skalní jeskyni, Soví král však nebyl svého prokletí nikdy zbaven. Mnozí lidé za noci vídávali, jak z jeskyně vychází mladá dívka s velkým výrem na rameni. Jejich příběh lásky byl znám široko daleko a nezůstal zapomenut ani po mnoha a mnoha letech, protože Soví král a jeho milovaná zemřeli jen na chvíli. Jejich láska přetrvala věky a přízraky jejich těl se dodnes objevují na svahu Soví skály, kde spolu s měsíčním štětcem malují po kamenech roztodivné tvary.

Soví skála - modrá značka vás provede Valšovským dolem vzhůru na Sovinec. Přímo naproti hradu je Soví skála. Nehledejte ji na mapě, protože se na ni nevešla. Ale je tam.

 

KOPEC VÝHLEDY U SOVINCE

    Třikrát prý stačí dupnout a utiší se vítr. Tak aspoň vypráví stará pověst o Výhledech, kde žily před dávnými časy Větrné žínky. Lákaly kolemjdoucí do svých náručí, aby je vzápětí sevřely do rotujícího kužele větrného víru, v němž život nebožáka byl dočista rozfoukán. Kdo neznal jedinou možnou obranu, totiž třikrát zadupat, byl navěky ztracen. Žínky obývaly dutiny starých stromů a probouzely se jen tehdy, když zaslechli lidské hlasy. Proto nebylo radno v blízkosti stromů, jejichž kmeny byly pootevřeny, promluvit. Mnozí přesto neuhlídali svůj jazyk, a když se najednou spustil prudký vítr, byli vtaženi do větrných náručí, pokud neuposlechli rady staré pověsti o třetím zadupání. Tak aspoň vyprávěli ti, kterým náhlý vítr sebral čepici a kteří se z těchto míst vrátili domů.

   Pravda je, že dodnes se přes Výhledy nečekaně přežene poryv větru a někdy stačí jen si vzpomenout na toto vyprávění, aby se vítr proměnil v jemný vánek pohupující se ve větvích stromů při třetím zadupání.

Výhledy - ze Sovince se pusťte po silnici dolů směrem na Paseku. První odbočka vpravo je sice pěkná, ale slepá. Zato ta další vás asi po kilometru přivede těsně k vrcholu kopce Výhledy. Bude vpravo od vás, necelých padesát metrů daleko.

 

ŠVÉDSKÝ KÁMEN U KARLOVA

    Ke Švédskému kameni se váže několik pověstí. Jedna z nich vypráví, že jedenkrát za deset let se o noci Svatojánské objevují u kamene modrá světýlka, která malují roztodivné tvary po jeho povrchu. Tyto obrazce přinášejí jisté poselství tomu, kdo umí číst v symbolech a ví, že kříž přináší naději a víru, kruh tajemství nekonečna a věčnosti, trojúhelník magickou sílu a hvězda štěstí.

   Říká se, že po celých deset let jsou tato znamení čitelná pro toho, kdo dokáže v tichosti chvíli postát u velkého kamene a prohlédnout si jeho tvář. Určitě v ní objeví malovaný pozdrav od modrých světýlek určených právě jemu. Kdoví, možná takto slouží lidem duch švédského generála, který podle pověsti byl pochován poté, kdy padl při obléhání nedalekého hradu Sovince.

Švédský kámen - vraťte se na silnici a pokračujte až ke křižovatce, kde odbočuje silnička na Karlov. Hned v první mírné zatáčce objevíte po levici starý lom. Asi o sto metrů dál, tentokrát vpravo, je nějakých deset, patnáct metrů od silnice v lese Švédský kámen.

 

ŠIBENIČNÍ VRCH U HUZOVÉ

   Na Šibeničním vrchu nedaleko Huzové stávala před třemi sty lety šibenice, jejíž konopnou smyčkou se protáhl život mnohých odsouzenců. Ještě dlouhá léta poté, kdy šibenice byla odstraněna, bylo toto místo pověstné různými projevy strašidelných úkazů a každého, kdo se ocitnul v jeho blízkosti, pojala taková úzkost, že se bál vlastního strachu. Louky pod Šibeničním vrchem zarůstaly býlím, protože se říkalo, že tráva zde rostoucí je prokletá slovy těch, kteří se na oprátce kdysi zhoupli ze života přímo do pekla. Nikdo se neodvážil vyhnat svá stáda na zdejší pastviny.

   Tak plynula dlouhá léta, až jednou přišel do kraje mladý pasáček s malým stádem ovcí. Dobře znal pověsti o zakletých loukách pod Šibeničním vrchem, ale také znal kouzlo, kterým se může toto prokletí zrušit. Do jeho rodné chaloupky kdysi přišel starý potulný mnich, který vyprávěl o tom, jak zlé čáry navždy zmizí, když na ně člověk třikrát pohlédne dírou po suku v kousku dřeva. Právě takové kukátko měl pasáček při sobě, když hnal své stádo na pastvu pod Šibeniční vrch. Denní světlo ještě úplně neprotrhlo tmu, na trávě se třpytila rosa a mladík zvolna procházel k úpatí kopce. Vtom se ozvaly dunivé kroky a směsice hlasů, které přecházely v táhlý hukot. Pasáček přiložil kukátko k očím a spatřil průvod černě oděných postav pomalu vystupujících k vrcholu hory. Podíval se podruhé i potřetí a vtom hrůzné divadlo zmizelo a krajinu rozzářil první sluneční paprsek.

    Od toho dne už nikdy na Šibeničním vrchu nestrašilo, šťavnatou trávu spásala stáda krav či ovcí a lidé beze strachu procházeli těmito dříve prokletými místy. V místní pověsti se však praví, že ten kdo se podívá na úbočí Šibeníku oním kouzelným kukátkem, může spatřit mizející stíny sehnutých hřbetů postav, které kdysi dávno žili v představách někdejších obyvatel okolních vesnic.

Šibeník - modré zůstaneme věrni až do Huzové. Huzovské náměstí je úhledný park s ohavnými činžáky kolem. Bůh zatrať socialismus, který se na Huzové tak podepsal. Stačí je obejít na horním okraji náměstí a od jejich zadních traktů se spustit dolů k Sitce. Přejít pšes Sitku a polní cestou vyšplhat do stráně za městečkem. Asi po kilometru jste na Šibeníku. To poslední, co zbývá, je vrátit se do Huzové a počkat na autobus.

 

HRAD WALDHAUSEN - MUTKOV

   Dnes již jen sotva patrné kamenné valy mohou vzdáleně připomínat dávnou existenci mutkovského hrádku ze 13. století. Rozbořené zdivo však dosud oživuje prastará pověst, která se vypráví v tomto kraji.

   Kdysi dávno se vydal k rozvalinám nad prudkým srázem skalní stěny při levém břehu řeky Sitky jistý mládenec z nedaleké Huzové. Mnohokrát slyšel ve vesnici povídat o tom, jak mnozí lidé spatřili v těchto místech přízrak Černé paní, která se zjevovala vždy ve dni sedmého úplňku roku. Protože právě toho dne takový čas nastal, mládenec se rozhodl Černou paní vyhledat a zeptat se jí na to, co už dlouho chtěl znát - kolik roků mu zbývá do konce života.

   Když mládenec došel k rozvalinám, slunce už začalo pomalu couvat za obzor. Seděl pak na jednom z kamenů a marně vyhlížel Černou paní. Až ve chvíli, kdy zazářila na dosud jasném nebi Venuše, se ozvaly z hlubiny lesa tiché kroky. Najednou stála před mladíkem tajemná paní, která měla obličej zahalený stříbrným závojem, nad nímž svítily pomněnkově modré oči. Zeptala se mládence, co si přeje, a když ten jí položil připravenou otázku, zachmuřila se. Věděla toho o lidské zvědavosti víc než dost, ale také dobře věděla, že lidé se mnohdy ptají jen tak a teprve až uslyší odpověď, zjistí, že vlastně ji nikdy slyšet nechtěli. Ani tento mládenec, ostatně jako všichni předtím, nebyl ještě na takovou odpověď připraven. Proto mu řekla, že konec života se nepočítá na roky, ale na kroky. Záleží na tom, jak dlouhá je cesta. A to ví jen ten, kdo tuto cestu má už za sebou. Potom Černá paní ještě mládence varovala, ať  nikdy se neptá přízraků na to, co mohou znát jen oni sami.

   Od těch dob už nikdy Černá paní neodpovídala lidem na nesprávné otázky a říká se, že pokud ji někdo o sedmém úplňku potká, nemá se na nic ptát - ať jen lehce pokyne rukou na pozdrav.

Waldhausen - dlouho jsme nebyli v Huzové. Tentokrát sejdeme po silnici směrem na Mutkov až k huzovské myslivně, kde Sitka pod mostem utíká doleva. Zároveň se Sitkou běží podél jejího pravého břehu cesta. Asi po půldruhém kilometru nás můstek zavede na levý břeh a lesní cesta stále nad proudem Sitky nás táhlým obloukem přivede k místu, kde stával hrádek Waldhausen. Zbylo po něm pramálo, protože byl zbořen nejméně před šesti sty lety a možná ještě dřív

Použito výňatků z "Průvodce po tajemných místech Nízkého Jeseníku" autorů I. Šindlářové a R. Brindy