SOVINEC 1838

Skica

o městečku Sovinci a o zpustlém hradě,

který se nazývá Sovinec

Sovinec 1838

Jeho královské výsosti, nejdůstojnějšímu, nejjasnějšímu arcivévodovi,

nejmilostivějšímu knížeti a pánu

-panu Maxmiliánovi-

velmistru Řádu německých rytířů etc. etc.

věnováno v nejhlubší úctě.

   Malé městečko Sovinec se svým zpustlým, ale nadmíru pevným hradem, který se nazývá Sovinec, leží v poněkud sevřeném údolí, které je uzavřeno několika kopci. Z nich leží na jihozápadě tzv. Quargelberg, který nemá žádný zvláštní význam, avšak vzhledem ke svému rozsahu a terasovitému tvaru je příjemný, zvláště v létě, kdy jeho hřeben s pasoucími se stády poskytuje z údolí zcela zvláštní pohled.

   Na severozápadní straně tohoto kopce je vydatné naleziště vápence, pod nímž je pozoruhodný tzv. Venushaus. Tento skalní masív měl kdysi přírodou daný tvar jeskyně, z níž však čas od času byly odlamovány velké kusy a páleny na vápno, až nyní už zůstal jen jediný mohutný balvan.

    Podnes vyprávějí obyvatelé Sovince mnoho podivuhodného o tomto místě obydleném tajemnými bytostmi. Tak např. o strašidlech. Jeden obyvatel hlídal jednou v noci ve svém ovocném sadě, ležícím nedaleko skály Venushaus - a tu v půlnoční hodině uviděl silný jas, který se podobal ohni a zároveň slyšel hluk ne nepodobný řezání drvoštěpovy pily. Ačkoliv měl oči napnuty, nespatřil nejmenší stopu po lidské bytosti, která pod pláštěm noci kácela strom, zapálila oheň a působila hluk. Zmocnil se ho děs a donutil ho opustit stanoviště a odejít domů. Když dorazil do svého obydlí na nástěnných hodinách odbíjela právě půlnoc a tak ulehl na lůžko unavený a neklidný. Ačkoliv měl příští den podat vysvětlení jeho nočního dobrodružství, nespatřil při prohledávání onoho místa ani popel po ohni, ani pařez po poraženém stromu a nespokojen musel opustit tajemný Venushaus.

    Dále je městečko Sovinec uzavřeno kopci" Jirlowetz, Hradissko a Uhustein, z nichž poslední svým vpravdě hrozivým vzhledem a zvláště bez ladu a skladu ležícími skalními balvany, má obzvláštní význam.

   Ale také v lese Jirlowetz zažili dva sovinečtí usedlíci příhodu, která oba vystrašila. Aby ochránili svá políčka před škodami, které tehdy způsobovala vysoká zvěř, odešli oba už v pokročilé noci, opatřeni střelnými zbraněmi, do mělkého příkopu, který označoval hranice lesa a jejich políček, ne ovšem s úmyslem složit nějakou zvěř, ale aby, když vyjde na pastvu, ji výstřely zahnali. Oba byli tiše na svých místech, když se najednou před jejich očima zvedl neznámý netvor a vřítil se do les s takovým hlukem, až byli oba přesvědčeni, že tou bouří se stromy vyvrátily z kořenů a padli na zem, ačkoliv se před tím nepohnul ani lísteček. Tento hluk se vzdaloval a slábl až po tzv. černý příkop, kde utichal. Ale hned na to jej slyšeli na vedlejší cestě dusat lesem, jakoby se celá švadrona šílených odvážlivců dala do nejdivočejšího trysku, přičemž byl zřetelně slyšet cinkot podkov a zdálo se, že hluk zase končí u černého příkopu. Sotva se vzpamatovali z prvního leknutí, opakovalo se všechno s novými hrůzami. To ochromilo jejich tělesnou sílu až se jim zdálo, že jejich nohy spoutaly kořeny, neboť se nemohli pohnout z místa na kterém stáli. Když konečně vše utichlo, opadlo i jejich zděšení a vrátili se do svých domovů.

Údolí, v němž leží Sovinec se svým starým hradem, poskytuje oku krásný romantický obraz, zvláště z dlouholoučské silnice. Toto malé údolí, které občas trpí nedostatkem vody, přesto dává nejlepší ovoce a lze říci - údolí je jednou velkou zahradou.

    Samo městečko nemá ani velkou rozlohu a ani zvláštní význam, zdá se však podle sem tam nalezených základů (a také podle pověstí), že bylo před obležením Švédy větší a zámožnější.

   Sovinec musel být za švédského obležení zcela zničen, protože (podle ústního podání) zde zůstávající hradní mušketýři si později začali nedaleko hradu stavět příbytky a někteří z nich, podle dnešního číslování dům č. 8  a č. 16 a jiné jsou ty, jimž by dnešní Sovinec měl děkovat za svou existenci.

   Zdá se, že v okolí Sovince jsou nějaké starobylosti, protože zde byly nalezeny různé druhy starých stříbrných mincí, nejvydatnější byl nález z vápencového lomu, jak je o tom současná největší povědomost. Tyto mince. nalezené lamačem, byly však tomuto nálezci, který je neuměl ocenit odebrány za mrzký peníz na odškodnění. Největší z těchto měla velikost našeho dvouhaléře, na jedné straně římský dvojhlavý orel a částečně smazaným nápisem, z něhož bylo patrno pouze RUDO II. ROMANUM IMPERATOR. Na rubu pak figurálně bohatý znak s korunou a s nějakými písmenami, avšak bez letopočtu. Také byly náhodně nalézány koule různých velikostí a druh železných trojúhelníků.

   Pohled na starý hrad, důstojný památník německé rytířské moci, probouzí v hrudi pozorovatele hluboké a vážné pocity. Staré důstojné zdi nevzhlížejí na poutníka a označují starobylost. Celý hrad, uvnitř obřích staveb, je rozčleněn do sedmi hradních prostor a každé nádvoří je opatřeno pevnými branami. Žádný kolemjdoucí by zvenku netušil takovou rozsáhlost hradu a s napjatým očekáváním vstoupí vstupní branou, kdysi dobře uzavřenou a opatřenou padacím mostem. Křídla této brány byla kdysi opatřena silnými železnými pláty, které tu už nejsou.

   Nad kvelbením vrat lze vidět tři znaky:  jeden vlevo s písmeny G.W.V.E.G.K. TR. a vpravo s I.E.V.W. Potom letopočet 1632. Nad těmito znaky byl veliký znak, pravděpodobně tehdejšího velmistra, který se však ztratil.

   Při vchodu na levé straně se nalézá tmavé obydlí - kdysi pro hlídku u brány, na pravé straně se zvedá tzv. věž vězení o nevelké výšce a osmihrannou zdí, s nízkou obytnou budovou pro tehdejší panské dráby, Nad schodištěm, hned u vchodu do prostřední světničky ve věži, jsou padací dveře, které vedou do podzemní místnosti, jež je nyní používána jako sklep.

   První nádvoří uzavírá vlevo obydlí hlídače brány a zeď v nepravidelném šestihranu tzv. Klüppelův plášť, pojmenovaný pravděpodobně po nebožtíku rytíři Klüppelovi, bývalém místodržiteli Řádu německých rytířů.

   Druhé nádvoří, do něhož se vstupuje jako do všech ostatních branou, má nad touto branou znak velmistra s písmeny I.C.A.D.H.I.P. a letopočet 1640 a celá poskytuje vzhled veliké budovy. Osazení její brány je ze žlutých pískovců, nad ní je nahoře vidět lví hlavu s nápisem ANNO DOMINI a letopočet 1583. Na levé straně této brány jsou dva umělecky sekané znaky, které však nemají jakéhokoliv označení. v Době, kdy zde sídlel úřad, byla tato část hradu obydlím výběrčího daní.

    Na levé straně, těsně u této budovy, vede jednoduché schodiště do malé zahrádky s letohrádkem, která je osázena

mladými ušlechtilými ovocnými stromky, tiché osamělé místečko... Pravá strana druhého nádvoří je uzavřena zdí se střílnami, na níž vede dnes už zvětralé schodiště, jímž se lze dostat do horní, značně temné místnosti bytu výběrčího daní.

   Uvnitř třetího hradního nádvoří ukazuje se vpravo částečně zachovalá jednoposchoďová budova s více místnostmi a dobrým sklepem, která kdysi bývala obývána lesními úředníky. Tato budova má na severovýchodě hlásku, z níž se lze pokochat pohledem na lesy a na silnici, která probíhá mezi zahradami vzhůru do vsi Křížova. Na levé straně tohoto nádvoří ční mohutný skalní vápencový masiv a zabraňuje pronikání do hradu.

   Třetí nádvoří poskytuje očím pohled na dva vchody. Nad branou vlevo lze vidět kromě znaku velmistra s nápisem L.W.E.Z.O. - A.D.H.M.I.P. ( tj. Leopold Wilhelm Erzherzog zu Öesterreich, Administrator des Hochmeisterthumb in Preussen) a letopočtu 1642, také znaky H.D.O. rytíře Augustina Oswalda z Lichtensteinu  a Johanna Egolfa z Westernachu.

    Nad vchodem vpravo, kde nad branou mezi skalami a obydlím lesního úředníka je vtěsnána malá světnička, zvaná kaprálská světnička, jsou opět tři znaky a to nahoře znak bývalého hofmistra s nápisem W.E.Z.O.C. a letopočet 1641. Pod tím znaky H.D.O. rytíře Klüppela a Westernacha.

    Nyní se dostáváme do čtvrtého hradního prostoru, jehož levá strana je ze skalisek a rozpadlého zdiva a tvoří kopec, kde ještě v roce 1834 byly k vidění dvě zachovalé komnaty, ale vlivem povětrnostních vlivů se staly již nepřístupnými. Tento svah měl velmi mnoho chodeb pod zemí. Také se zdá, že uvnitř tohoto kopce byl východ z hradu a rovněž mučírna, kam se už dnes nelze dostat. Pravá strana tohoto nádvoří je uzavřena malou zahrádkou, jejíž vnější zdi jsou opatřeny palisádami.

    Těsně u brány bývalého sídla úřední kanceláře, k níž se nyní dostáváme, vede vpravo úzká branka do tzv. poustevny, hluboko položeném zdivu, které tu pravděpodobně od dob obléhání Švédy leží ladem a hrozí zřícením. Ještě lze rozpoznat část zbytku cely kdysi zde sídlícího poustevníka.

    Právě z těchto ruin, které leží na severu, vede ještě užší brána do pevnostního díla, ležícího hluboko pod hradem na vápencové skále, která se jmenuje "Kočičí hlava". Zde podle pověsti měla být ve stříbrné rakvi pochována soví královna, podle jiné však jistý Friedeling, stavitel a první majitel hradu. Pravděpodobně jen pouhá pověst - a přece v roce 1835 tu byli lidé, kteří chtěli pomocí kouzelných proutků vyhledat zakopanou stříbrnou rakev, o Květné neděli ji během pašijí vyzvednout a k tomu účelu už byla lidská ruka položena na Kočičí skálu - ale marná snaha.

   Vraťme se touže cestou zpět k bráně bývalé úřední kanceláře. Nad klenbou brány lze pozorovat (pravděpodobně) nejstarší hradní znak z šedého a hrubého pískovce, avšak bez písmen. Tento znak se také objevuje na vnější zdi hlavní věže. Uvnitř prostoru brány vede schodiště ze dřeva do staré úřední kanceláře, do dlouhého sálu, z něhož je výhled na severovýchod. U paty schodiště do kanceláře je kámen, na němž je již dříve zmíněný znak včetně letopočtu 1 37, který však byl rukou bezbožníka poškozen. Jestliže staří při číselném systému používali poloviny pětky, nemělo by být o tomto letopočtu pochyb.

   Na levé straně prostoru brány vede ještě zcela zachované schodiště na galeriovou chodbu do horních komnat (tzv. komnaty vrchního úředníka), které jsou ještě zachovalé a mají nádherný výhled směrem na jihozápad. V této části hradu chtějí právě někteří zažít něco nezvyklého a také něco takového uvidět. Pověst vypravuje:

   V tmavé chodbě k obydlí vrchního úředníka měl být v jisté době vídáván šedivý mužíček, který svým nehezkým vzhledem a náhlým objevováním naháněl mnohým lidem strach, ale nikdy neudělal nic zlého. Jiný člověk, který se často nacházel u své milé na randez-vous, tvrdil, že dostal od neviditelné ruky pár řízných pohlavků a ačkoliv si hned na místě dal tu námahu vyhledat příčinu takové urážky i ztrestat původce té nepříjemnosti, nenašel nikoho. Právě tento svědek ujišťuje, že při svých nočních návštěvách viděl kráčet dolů po schodišti ohnivého koně a pohled na něho mu zastavil krev v žilách a nebylo moci, která by mu vymluvila, že toto zjevení neexistuje, anebo, že je dílem jeho představivosti.

   Pověst dále vypravuje: jeden ze zdejších panských úředníků ležel na posteli v posledním tažení. Všichni okolo lůžka se modlili za šťastný konec umírajícího, který měl přechod na onen svět velmi těžký. Byly vykonávány různé modlitby v domnění, že se tím urychlí toužebný konec umírajícího. Tehdy se také na učiteli vyžadovalo, aby převzal úkol předříkávače modliteb u umírajícího. Pln ochoty jde tedy onen dobrák ke své zbožné povinnosti, avšak je jakousi okolností přinucen připálit svíčku u věčného světla v zámecké kapli. Beze strachu jde v nočním tichu na ono svaté místo spoře osvětlené matným světlem. Ale jaký byl jeho údiv, když se v kapli za oltářem objevilo zjevení, zahalené zářícím oparem a v pravici drželo bílou hůl, přiblížilo se k užaslému učiteli a třikrát se holí dotklo lavice a ta tyto zvuky opětovala mocným rachocením. Přesto neztratil učitelský rozvahu a položil otázku: Kdo to tady v nočním čase je a co hledá... Žádná odpověď - jen šustění jakoby hedvábných šatů mu znělo do uší a zjevení se rozplynulo. Odebral se tedy do horních komnat, ale když byl na točitých schodech, zhasl mu plamen svíčky, čímž byl přinucen se znovu vrátit a ó nebesa! - totéž zjevení se před ním objevilo v celé své postavě a stejně tak jednalo před hluboce otřeseným učitelským, který nicméně si znovu zapálil svíčku a vzdaloval se, žel jeho  úsilí bylo marné - světlo mu znovu zhaslo. Pln strachu tápavě došel po tmavých točitých schodech na místo svého určení a hle! umírající již dokonal!

   Ze světnic vrchního úředníka se dostaneme na zcela zachované kamenné schody, které jsou točité, jimiž lze dojít do zámecké kaple nynějšího filiálního kostela, nahoru však do knížecího sálu, jenž vyhlíží, že mohl být kdysi nádherný a přibližně před 50 lety byl jako zchátralý stržen.

   Abychom se dostali do nejvyšší části hradu, vede vedle vchodu do obydlí vrchního úředníka několik stupňů drolícího se zdiva do velmi rozvalených komnat s mnoha výklenky, které se nacházejí nad kancelářským sálem. Vpravo od zděných schodů otvírá gotická brána poněkud tmavou chodbu ke zbořené zbrojnici a k masivní, kulaté a kdysi velmi vysoké hlavní věži hradu, potom se dostaneme na místo bývalého oslího mlýna a do luteránské modlitebny, z níž samozřejmě už není nic vidět a uchovává se jen tradice. Pozoruhodná je hlavní věž, vystavěná na skalní čepičce, která byla v roce 1783 zasažena bleskem a požárem ochuzena o značnou výšku.

   Celý vrch vnitřního hradu je uzavřen na sever, jih a západ 7 - 8 stop vysokou a silnou kruhovou zdí, na níž na východní koncové zdi je zřetelný malý zbytek věže. Touto kruhovou zdí se lze dostat zpola zříceným průchodem do tzv. květinové zahrádky vrchního úředníka, která je obrácena k jihovýchodu a je zarostlá stromy a keři a  přimyká se na hlavní kruhovou zeď, na níž lze pozorovat určité zbytky bývalého altánu, z něhož bylo možno přehlédnout celou jižní polovinu údolí. Na téže cestě k zahrádce je možno se dostat do tzv. sládkovy světničky, která musela být v roce 1835 stržena jako velmi zchátralá. Tato světnička byla také spojena s chodbou k obydlí vrchního úředníka, která je již zavalena a která vedla ke komnatám nad rytířskou stájí.

   Tehdejší hlavní nádvoří nebo kolbiště hradu, které bylo přístavbou galerie v roce 1789 značně omezeno, mělo dobře vybudovanou a hlubokou studnu, cisternu a ledovnu, z nichž už nezůstalo nic než památky. Pod hlavním nádvořím je na severu dobře zachovalý velký sklep s více odděleními, který se rozprostírá až pod zámeckou kapli. Toto nádvoří uzavírá na severu vysoká a pevná zeď a zříceniny několika starých komnat. Na tuto stěnu se přimyká uvnitř podjezdu odpočivná chodba, která spojovala kancelář a obydlí vrchního úředníka, avšak musela být v roce 1829 stržena vzhledem ke svému chatrnému stavu.

   Z hlavního nádvoří se dostaneme do poněkud tmavé zámecké kaple nebo současného filiálního kostela, v němž podle důvěryhodných výpovědí se nalézají některé předměty z prastarého kostela v městečku ještě z dob před švédským obležením, mezi jiným se zde nalézala i oltářní deska "Marie Pomocná".

   Nyní vede dlouhé masivní zdivo brány k bývalému obydlí důchodního, zachovalé budovy v přízemí s několika zachovalými světnicemi. Tam tam se také nalézá od roku 1823 škola pro sovineckou mládež, jakož i obydlí pro učitele, jemuž je zároveň svěřen dohled nad touto pozoruhodnou starobylostí. Na školní budovu vpravo přiléhala tzv. rytířská stáj, pod níž je rovněž veliké sklepení, které bude brzy v ruinách.

   Z rytířské stáje se dostaneme pevnými železnými vraty do velkého, klenutého sálu, který je používán jako archiv pro uchování starých spisů. Je zde vidět ještě velmi zachovalý krb z jemného žlutého pískovce, ozdobený několika znaky.

   Konečně se dostaneme do posledního úzkého prostoru hradní cesty, který vpravo uzavírá stáj a komory, vlevo pak hřbet kopce a strmé, hladké skalní stěny, které jsou nahoře korunovány zdí květinové zahrádky a ještě výše okružní zdí.

 Z tohoto úzkého prostoru se lze dostat vchodem, ležícím u archivu, dolů na hradní bašty a do úzkého prostoru mezi hradem a hradbami, který je využíván jako zahrada, jež dává dobré ovoce a odkud je krásný výhled na velkou část údolí. Zdi bašt ještě prokazují zbytky palisád.

   V jižní části hradebního příkopu byl nedaleko částečně zasypané studny vchod do podzemí ke dvěma studnám s velmi čerstvou vodou, avšak už jen jedna studna má větší hloubku a dostatek vody. Poněvadž tento vchod je zasypán, lze se dostat do této ještě zachovalé chodby, která je zpočátku poněkud namáhavě přístupná z protější strany od lichtenštejnské věže, je však třeba si opatřit světlo, protože vzhledem k úplné tmě v chodbě je nebezpečí pádu do studny. Jsou tu vidět celé střechýly kamenné usazeniny na klenutí chodby, která tak má při svitu pochodně nezvyklý dojem a vzhledem k trvalému chladu a nevětranému vzduchu neumožňuje delší pobyt.

   Jako zřícenina je pozoruhodná i tzv."Lichtenštejnská věž, dnes už jen část své dřívější podoby, se spojovací chodbou do hradu. Jižní strana této věže má tři znaky, které byly popisovány na třetím nádvoří,tj. znaky P.T. Leopolda  Wilhelma, arcivévody rakouského, administrátora velmistra v Prusku s letopočtem 1643, dále H.D.O. rytíře Oswalda z Lichtenštejna a Johanna Wolfganga z Westernachu. Pod těmito znaky je čitelný následující nápis vyrytý do kamene:

Anno 1643. Nachodem. der. schwedische feind

als dorstensohn. dieses gegenwrtige havs.

eilenburg angerent. aber dar. vor. wider.

ab. gezogen. ist. hiebey. gesetzter. thurm

den 1 iuly an gefancen. vnd. inerhalb 3 wo-

chen. den 22. iuly gebavt. vnd. lichtenstein.

genent. worden. da. stathalter. war. der.

hochwirdig. hochedelgeborn. herr herr av.

gustin oswalt. von lichtenstein. teisch. or

dens. ritter. havs. commethur. aber. der

wohlerwirdig. vndwohledeng born herr

herr I.E.V.Wesrenach. T.O.R.

   Tento nápis může učinit poněkud pravděpodobnější historku o odtažení Švédů. Když Švédové pod Bernhardem Torstenssonem obléhali Sovinec a marně pokoušeli své síly na pevných zdech a statečné posádce, rozhodli se dobýt hrad vyhladověním a proto jej co nejpevněji obléhali. Hradní posádka se těmto opatřením bránila posmíváním, poněvadž spoléhala na tajné východy, jimiž si mohla opatřovat nejnutnější potraviny, nu a když tehdejší H.D.O. slavil narozeniny nebo jmeniny, poslal prostřednictvím herolda  švédským obléhajícím oddílům trochu pečené drůbeže a vína, na což Švédové měli odpovědět: "Jestliže ti tam uvnitř nyní ještě jedí pečeně a pijí víno, kdy přijde na řadu teprve hovězí..." zrušili obležení a za jásotu obležených odtáhli.

   Poslední a nejvýznamnější narušení "lichtenštejnské věže" se událo asi před 60 - 70 léty a to ohněm a od té doby její pusté zdi vzdorují zubu času.

   Vcelku byl Sovinec ve své době určitě důležitým a pevným místem a podle zpráv o vzniku hradu, také jedním z nejstarších. Již jeho polohu a účelné a smělé využití skal, které všude vystupují ze země a která se na mnoha místech tyčí proti sobě, dávají této stavbě pevnost, která se po staletí mohla ještě posilovat.

    Překrásný pohled poskytuje Sovinec ze severní strany pod "Kočičí hlavou". Na západ se otvírá lesnaté a hluboké údolí Valšovského dolu a z výšky hradu poskytuje pohled mnoha směry a oko může spočinout v modravé dáli na předhůří Čech.

    Po všechna léta je hrad navštěvován nejvyššími a vysokými osobnostmi i množstvím cestujících a zřídka kdy odejde někdo z těchto památných zřícenin německé rytířské síly bez zvláštního zážitku.

------------------------------------------------------

Autor spisku není uveden, jedná se s největší pravděpodobností o místního učitele.