HRAD SOVINEC

Tvrz Německých rytířů na Moravě

K desetiletému jubileu jeho císařské a královské výsosti

velebnému a jasnému panu

arcivévodovi Evženovi

velmistrovi

Napsal: Wilhelm Bergman

   Krásná úrodná rovina od Olomouce, která může být, v každém směru srovnávána s některou italskou krajinou, je ohraničena ze severu sudetskými horami, které se v nízkých kupolích táhnou až po město Přerov a tvoří hranici mezi Moravou a Slezskem. Od Olomouce až po Šternberk není tato rovina přerušena žádným pahorkem, ale výše nahoru zvedají se hustě zalesněné hory, které jsou stále mocnější a příkřejší a zavedou turistu do úzkého divoce romantického horského kraje, kde hučí potoky a skály se zdvihají k nebi.

   Asi 4 míle od Olomouce a 2 míle od Šternberka severovýchodně, zvedá se na kuželovité hoře z vápence stará pevnost Sovinec. Málo jen ze západní strany od Markersdorfu, Valšovým dolem viditelně, překvapí náhle turistu mohutná stavba Sovince na okresní silnici z Dlouhé Loučky, při dosažení kopce zahaleného do šedého kabátu.

   Okolí, které vyčnívá z východo-západní vyčnívající hory ukrytě ležícího Sovince je vyšší, ponejvíce lesnaté. Tam terasovitě leží Karler a Quargelberg a v jejím středu se nachází veliké ložisko vápence s takzvaným vílovým domem nebo též Venusdům. Byla to velká vyčnívající skála, ve které se nacházela jeskyně, která už není a podle báje tam byly ubytovány vyšší bytosti.

   Na severní straně je skála, které se říká Uhustein. Z krajního převisu, pod kterým teče lesní potok, se naskytuje pohled na Sovinec divoce romantický a též ukazuje bývalý tajný záchranný východ z hradu pod jménem Kočičí hlava, který visí na příkré skále a pravděpodobně vyústí pod hradem v lese. Kdo ale vystavěl tento hrad není známo. Pravděpodobně na místě Sovince stál římský kastel. Ukazuje na to geografická poloha Sovince jako hlavní průsmyk ke Slezsku, kterému se říkalo klíč k provincii.

   První zprávy o tvrzi počínají rokem 1319 a vlastnil ji moravský rod ze Sovince nebo Eulenberg, protože překlad tohoto rodu je: sova - die Eule.

   Městečko a horský hrad v Olomouckém kraji leží a patřilo s více vesnicemi k Bruntálu ve Slezsku. V roce 1319 se poprvé objevuje jméno Heinrich von Sovinec, který se soudil s Janem, králem Čech ve Francii proti Angličanům a vyznamenal se v roce 1922, 28. září v bitvě u Mühldorf ve které císař Fridrich Krásný z Rakouska ztratil proti Ludvíku z Bavor život a tento po dosažení vítězství, byl na bitevním poli pasován na rytíře.

   Doklady, jmenují ještě celou řadu pánů ze Sovince, kteří až do konce roku 1570 zastávali vybrané úřady. Dějiny nám jmenují ještě 1556 jednoho Aleše a Jana ze Sovince na Doubravce, jež poslední zemřel v roce 1570 jako poslední potomek známého starého rodu.

   Libmacher uvádí: Sovinec ( Pňovský ze Sovince ) starý panský rod Moravy vede jméno ze Sovince. Po dosažení von Kniebitz ( Pňovice ) se toto odvětví jmenovalo Pňovský ze Sovince. První známý potomek tohoto rodu je Heinrich ze Sovince jak už bylo dříve poznamenáno.

   O Woku ze Sovince se zmiňujeme v roce 1348, zemřel ale kolem roku 1355,1356 Paul ze Sovince, 1407 Ježek, Elex Petr Paul Erhard Wok a Prošek ze Sovince, 1446 Albert ze Sovince, 1480 Jaroslav ze Sovince, 1492 Jan Pňovský ze Sovince vrchní soudce z Moravy, který zdědil zámek od Woka ze Sovince, po kterém následoval Ježek ( ženatý s Annou z Vrbna ) a ten Sovinec s příslušnými dědinami 1545 prodal. Kniebitz přivedl dědičnou dceru Alexe z Kunststadtu a Otaslavic - Kláru - jejímu shora jmenovanému manželu Paulu ze Sovince, 1409 se zřekli sourozenci Paul, Alex, Petr, Erhard, Wok a Prošek ze Sovince veškerých nároků na Kniebitz ve prospěch svého bratra Ješka / Jan a tento se zřekl Sovince a přijal jméno Pňovský ze Sovince.

   1457 se zjeví na Kniebitz Hynek Pňovský ze Sovince, jehož synové Christoph,Sigmund a Georg 1531 Kniebitz prodali. Mimi Kniebitz a panství Sovince jim ještě patřilo: Doubravice, Němčice, Kuničky, Chropin, Zářčice, Žalkovice, Břest a Bochoř 1418 - 1528. Německá Husová 1451 - 1535. Ješov, Veliké Senice, Lipník, Bolelouc, Ratajev. Rod zmizel 1570 s Johannem ze Sovince-Daubrawitz. Popis erbu: je půlen, vpředu červeně bez obrazu, vzadu ve stříbře tři černé šikmé čáry, nahoře dva rohy červeno-stříbro a černo-stříbro.

   Při opravách v roce 1807 na tvrzi Sovinec bylo nalezeno více kamenů s odznaky starých držitelů rodu ze Sovince: a) půlen vpředu pětkrát dělen šikmo,vzadu bez obrazu, dva rohy, b) půlen, vpředu bez obrazu, vzadu tři pravé šikmé pásy a dva rohy.

   Nyní pokračuji v dějinách dřívějších majitelů Sovince. Panství Sovinec přišlo Christufu z Boskowitz, kterému Ješek Pňovský ze Sovince toto zpustošené panství prodal a tento rod tam nějaký čas zůstal. Též postavil proti severu budovu o třech poschodích, tehdejší kancelářské objekty Sovince,  kde ještě v  dolních místnostech se nachází znak z     Boskowitz ( 1848 ) a prodal panství i dědinu Pinkaute, 2 vysoké pece a lom ve Friedlantě a Horní Dlouhou Loučku a chmelové zahrady, Johannu z Boskowitz, Laurenu Edlerovi ze Stawenitz, který Sovinec v roce 1585 rozšířil o byt, (1848) a který obroubil vrata krásnými Moletánskými kvádry, kde je též upevněn znak. Po jeho smrti jej zdědila jeho dcera Anna, která byla vdána za Jana Kobylku z Kobyly a přijala jej do své správy 1598. On byl bohabojný muž a postavil na tomto panství několik kostelů, mimo jiné v Jiříkově a v Pasekách. V Pasekách se nachází hrobní kámen jednoho pána z Hradschan a Klimstein. Tento náhrobní kámen ukazuje vzpřímenou postavu rytíře s obnaženou hlavou, kterážto ozdoba leží u levé nohy se znaky asi - von Hradschan a Klimstein - po obou stranách. Rámec nese český nápis následovně přeložen do němčiny.

   V roce 1589 v sobotu sv. Štěpána zesnul v Pánu rozený Wladik Diwisch z Hradschan a Klimstein a na dvoře v městském Kostelci. Všemohoucí Bůh mu dej radostné vzkříšení, Amen.

   Jak Jan Kobylka z Kobyly byl svou ženou 1599 vzat do spolumajitelství, pak se též jmenoval ze Sovince. Při jeho panování na Sovinci vypukl známá česko-moravská revoluce, která sice byla vítězstvím císaře Ferdinanda II. na Bílé Hoře u Prahy ukončena, ale byla důvodem k třicetileté válce. V Čechách a na Moravě se ustanovila prošetřující komise, která měla zjistit ty šlechtice, kteří se zúčastnili tohoto povstání. Počet těchto nebyl malý, vzešel z toho rozsudek, že někteří životem, jiní nevolností a ti ostatní byli zbaveni majetku. Mezi ty patřil též majitel Sovince a proto propadlo panství i ostatní panství, která k tomu náležela a města dle císařského dekretu z Vídně 15. března 1622 knížeti Carlu z Lichtensteinu, kdežto Sovinec z tohoto dekretu byl vyškrtnut, poněvadž při důkladné prověrce, panství, respektive jeho majitel byl nevinný - byl kníže Carl z Lichtensteinu odškodněn jiným panstvím a Sovinec byl vrácen svému majiteli Kobylkovi ze Sovince. Tento prodal panství 18. ledna 1623 arcivévodovi z Rakouska a velmistrovi německého řádu Carl Franz pro jeho řád za 200000,-fl.(tehdejší měna). Ten také v roce 1629 koupil vesnici Horní a Dolní Sokolov ( Eichen und Salbnus ) od Jana Kawana z Bugra za 28000,-fl. a tyto dvě panství spojil.

   Po převzetí panství Sovince řádem německých rytířů nastala důležitá epocha v událostech tehdejší doby, která jak v dějinách naší otčiny, tak v dějinách Sovince je poznamenána krvavou tužkou a nám vyvstávají před očima hrozné scény z třicetileté války, která krutě postihla i Sovinec. Ačkoliv pluky Švédů na vlastním poli takzvaném třicetileté války již bojovaly delší dobu a zaznamenaly několik vítězství, zůstala Morava od těchto nežádoucích hostů uchráněna. Zprávy těchto bojovníků a jejich činy nenechaly na pochybách, co by se stalo, kdyby dorazili až na Sovinec, proto se chystaly různé přípravy na obranu. Z tohoto důvodu nařídil tehdejší velmistr pan arcivévoda Leopold Wilém opevnění Sovince opravit a přistavil tam několik novostaveb, čímž hrad hodně rozšířil. Současně byl jmenován jako poručík statečný řádový držitel města Bruntálu Augustin Oswald z Lichtensteinu.

   Vrata silně pobitá železem s padacím mostem chránila vchod do tvrze, jehož fronta byla vysoká masivní zeď, která obsahovala střelnice, které byly zakončeny na východní straně vysokou velikou věží a tato pro osazenstvo tvořila nejsilnější posici.

   Aby se mohli lépe bránit, rozdělili v zámku všechny větší místnosti v menší hlavně proti hlavnímu vchodu, hradní zdi obtáhli palisádou, naplnili sklady proviantem a válečnými potřebami a byly nařízené noční hlídací ohně, aby v případě rychlého vpádu nepřítele bylo alarmováno obyvatelstvo. Takhle připraven, očekával se příjezd Švédů.

   Jelikož se jim doposud stále dařilo proniknout dopředu, stáli konečně po zabrání Bruntálu na panské hranici Sovince. Jejich hordy se rozšířily ve velikých proudech, na panská tělesa lidé před nimi prchali hrůzou a strachem. Obyvatelé vesnice vzali dobytek a jiné věci a prchali do lesů, o čemž dodnes je dokument ( v archívu v Bruntále ) z 10. června 1642, který napsal sovinecký hejtman Jan Höpper von Abersbach. Je to zpráva řádovému držiteli města Augustinu Oswaldovi z Lichtensteinu, jak Švédové plenili. Aby se Sovinec dostatečně mohl bránit při útoku, přivolali 6. prosince 1642 kompanii dragounů. K tomuto účelu museli dodat obyvatelé různých obcí sedla a koně. Tímto bylo osazenstvo Sovince značně posíleno a pokus Švédů tvrz dobýt, nenechal na sebe dlouho čekat. V červenci přitáhli před hrad, aby ho vzali útokem, byli ale nuceni pro statečnou obranu zase odtáhnout. Zpráva o tom jak Švédové se pokusili o první nátlak byla v kamenu na Lichtensteinské věži. Jelikož mimo tohoto nápisu na věži se nenacházejí žádná jiná data, která by nám vyprávěla o prvním útoku na Sovinec, usuzuje se, že jen malý díl švédských vojsk se pokusil prorazit.

   Ale už 13. září 1643 objevil se známý švédský vejvoda Torstenson osobně, skoro s celým vojskem před tvrzí, aby ji obsadil. Zřídil baterie na protějších kopcích a sám odpálil 22. září 229 střel z kanónů na hrad, tenkrát bráněný Oswaldem z Lichtensteinu. Třiatřicet dní ležel Torstenson se svojí armádou před Sovincem. 1000 devítikilových koulí odpálil na mohutné zdivo, 200 granátů, ponejvíce 2q váhy odpálené přes zámecké budovy a severní strana byla podkopána horníky, až po dvouhodinové bitvě, kdy Torstenson už počtvrté vyzval ke kapitulaci, tato posádka kapitulovala pro nedostatek vody a munice. Kladli si však podmínku, aby s volně vlajícím praporem mohli odtáhnout a mohli si vzít sebou veškeré zásoby.

   Nejkrásnější důkaz poslušnosti dává Lichtenstein se svoji statečnou posádkou, což ho opravňuje svěřené mu místo tak dlouho obhájit, jak lidská síla toho dokázala. Proto také tato statečná obrana Sovince německým rytířem zůstane navždy listem v dějinách Rakouska i když jejich kosti jsou dávno rozmeteny po světě, ale silné zdi hradu Sovince jsou toho důkazem dodnes.

   Když posádka opustila hrad, Švédové si jej přivlastnili 26.září 1643 a zůstali tam do roku 1648, kdy byl uzavřen mír. Přesné datum, kdy Švédové opustili hrad se nedá zjistit. Řádový městský držitel Augustin Oswald von Lichtenstein vzal hrad zase do vlastnictví a novému zámeckému hejtmanovu rozkázal zámek opravit do původnímu stavu Sovinec dne 9.července 1650. Není nezajímavé zde poznamenat, které místnosti v rozsáhlém hradě zůstaly zachovány. K tomu účelu je zde seznam z roku 1675 - pokoj vedle velké jídelny, horní veliká jídelna, pokoje pana státního držitele, horní předsíň, komora vedle staré jídelny, 2 obrazy Mariánské, Christus a Nikodeus Arcivévody Maximiliána, dále spodní pokoj státního držitele s obrazem arcivévody Carla, pak představa Christa s Pilátem, pokoj nad Hejtmanem, nový pokoj, pokojíček nad novou kuchyní, horní pokoj, kancelář s postranními pokoji, nízký pokoj, pokojíček nad kuchyní, pokoj na prádlo a 7 dalších pokojů. V hlídačově bytě bylo 6 železných kruhů na krk ve zdi připevněné, tři s pérem a tři bez péra, dále krční a ruční pouta. Pak měl Sovinec ještě několik pokojl menších, komory, chlévy a sklepy dle protokolu ze dne 7.října 1676.

   Chci se ale vrátit dále k pronásledování našich dějin kolem Sovince, ačkoliv počátkem 18.století pramen vědění ohledně tohoto hradu zaniká pravděpodobně proto, že se nic podstatného neudálo a nebo že se nikdo nenamáhal něco napsat. Proto nechám další dění kolem hradu a městečka Sovince chronologicky následovat.

   16.července 1707 koupil Dolní Dlouhou Loučku tehdejší administrátor německých rytířů hrabě Franz Ludwig za 95 000 fl.rýn., dále prošlo mnoho válečných obyvatel z Prozské války 1746. Jmenovaní byli na městečko Sovinec rozděleni, povolení trhů císařovnou Marií Theresií z Vídně 1.srpna 1770, dále udeřil blesk do vysoké věže 16.dubna 1784, tato zhořela do základů a hrad byl zbaven krásného rozhledu po okolí. Zároveň muselo být zbouráno horní poschodí, které bylo z bitvy se Švédy značně poškozeno a tím ztratil na kráse i vzhled hradu.

   Hrad Sovinec byl v tom čase sídlem úředníků Řádu Německých rytířů a tím také městečko vzkvétalo. Roku 1810 bylo sídlo úředníků přeloženo do blízké  Dlouhé Loučky a sovinec začal chátrat. Části byly prodány i za bouračky. Také jako stavební materiál pro novostavby. O tento krásný hrad zmizel veškerý zájem.

   Tu se rozhodla výsost, arcivévoda Max Josef, velmistr v třicátých letech hrad zachránit před úplným zničením. Rozkázal roku 1837 vše odkoupit zpět a opravit. Byl tak zřízen kněžský seminář a v rytířském sále byla zbudována domovní kaple. Nový trakt na jižní straně vděčí této době zbudování. Jak dlouho tam kněžský seminář byl není známo.

   Konečně na podzim roku 1837 nastal veselý život ve starých místnostech. Nastěhovala se tam lesnická škola Moravsko-slezská. Dne 1.října 1867 byla slavnostně otevřena a nesla daleko jméno Sovinec. Vyšlo z ní mnoho statečných myslivců, kteří si rádi vzpomenou na krásná léta studií v tomto hradě. Asi po třicetiletém trvání na podzim roku 1896 byla tato lesnická škola zrušena. Hrad byl zase opuštěn.

   Od roku 1897 přišel starý hrad do majetku vysoce váženému velmistru Evženovi, který byl znám svým smyslem pro kulturu. Nově adoptoval hrad a sám trávil tam dovolenou. Ať tento hrad pod jeho vedením vzkvete zase ve své nádheře tak, jako starý hrad Marienburg v Prusku.

   V roce 1904 byly kolem Sovince udělány různé výkopy, které pohled na hrad úplně změnily. Při této příležitosti byl nalezen náhrobní kámen na jednom místě, kde ještě před vpádem na tvrz Torstensonem stála malá kaplička a hřbitov. Dle nápisu na náhrobním kamenu zakrýval tento kámen hrob dcerušky tehdejšího hraběte ze Sovince jménem Fáber a tento kámen nese i jeho znak.

   Dle sdělení nynějšího hejtmana Paula Ruffa se do dnešního dne hrad samostatně už nepřestavoval, ale místnsoti byly zařízeny a hrad nyní má tyto obytné místnosti: 4 knížecí pokoje, tři kavalírské pokoje, knihovna, zbrojnice,  pak dalších 28 pokojů a místnost pro kapličku  (nezařízenou).

   Prohlídka tvrze je dle sdělení shora jmenovaného hejtmana dovolena po předcházející přihlášce. Jelikož o nynějším vybavení místností není nikde zmínka, musel jsem se spokojit se stavem, který byl udán v době, kdy tam byla lesnická škola (1896), z jednoho čísla lesnických novin z roku 1896. Jelikož se v hradě do dnešního dne nic nezměnilo, bude můj popis sloužit jako pomoc při prohlídce.

   Když sledujeme cestu v městečku Sovinci, odbočuje tato vlevo ze silnice, přijdeme k hlavní bráně hradu a tato silnice spojuje 7 hradních vrat mezi sebou. Hlavní vrata, kdysi dostupná jen padacím mostem, kam vstupujeme, jsou stejná jako ostatní vrata z písku v renesačním stylu stavěna a nahoře na oblouku jsou dva erby dobře viditelné., vytesané v kmeni, vlevo německého řádového rytíře Georga Wilhelma von Elkertshausen, též zván jako Klüppel, a vpravo německého řádového rytíře Egolfa von Westernach a rok 1632. Uprostřed ukazuje erb německé rytíře. Po pravé straně hlavních vrat ukryta ve křoví jsou malá vrátka v široké zdi. Je to cesta pro pěšáka do hradu. Levou stranu hlavních vrat ukončuje venkovní opevnění a hradní příkop. V prvním dvoře, který je tvořen z jedné strany bytem pana správce hradu a z druhé strany zdí, jsou částečně zbořené obrany a druhá vrata porostlá vínem. Nahoře vidíme vytesán v kameni erb velmistrovského statkového administrátora Johanna Gaspara s letopočtem 1640. Vnitřek dvora je posázen stromy a keři a vraty vidíme tři další nádvoří, která leží za sebou do kopce. Když vstoupíme do příštího dvorce, jdeme kolem dvou malých zahrádek a naskytne se nám krásný pohled na třetí nádvoří a nádherná vrata v renesačním stylu. Na oblouku vrat je lví hlava s otevřenou tlamou, ve které má kruh a letopočet 1583. Po levé straně těchto vrat jsou dva dobře uchované erby, jeden prvního majitele ze Sovinece (Eulenburg) a druhý z rodu horníků von Stiawenitz. Hradní trakt, který se nachází nad těmito vraty je byt výběrčího a je to jednopatrová dlouhá masivní budova, ze které okna jedné strany ústí do třetího dvora. Z této vyhlídky vidíme příkrou skálu asi 15 m porostlou břečtanem. Divoké víno, které sahá až do prvního patra, zdobí vpravo budovu, která ukončí vrata tohoto dvora.

   Dáme se uličkou vlevo, kolem hospodářských budov a příkrých skal kolem dvora, který byl až do roku 1885 uzavřen, po hlavní cestě. Přijdeme kolem malé zahrádky k jednopatrové budově, kterou zdobí tři erb a sice: arcivévody Leopolda Wilhelma, arcivévody z Rakouska, kvadjutora německého řádu a řádového rytíře z Klüppel a z Westernach s letopočtem 1641. Je to silná stavba, která uzavírá nejstarší hradní díl a v minulosti asi tvořila hlavní vchod do hradu. V této stavbě se nachází malá nízká budova jménem kaprálská místnost, která asi kdysi sloužila pro byt hlídače. Na budovu se napojuje po severní straně veliké zdivo nazvané St.Georgs-Bastei, což je dnes jako zahrádka. Když projdeme gotickou branou, přijdeme na vysokou baštu, ze které po pravé straně je nádherná vyhlídka na Uhustein a na severovýchodně se táhnoucí lesnaté údolí. Zde vyčnívají dva vysoké obranné body nazvány pustevna (asi nazvána po posledním tam bydlícím Josefu Höchstmanu, což je datováno z 12.července 1781). Dnes jej zdobí zahrada. Potom přijde Kočičí hlava, ze kterého jak už bylo uvedeno, vyústí tajná chodba z hradu.  

   Asi 20 m zdivo, dnes už hodně zbořené, na kterém se zdvihá 3 poschoďová budova starého hradního traktu, dává hradu divoce romantický vzhled. Po levé straně vystupuje mechem porostlá skála, která je obklopena zahrádkou a vysázenými stromy a z ní se tyčí k nebi stará věž obklopená zbytky starého zdiva, z něhož roste divoký bez. Pod místem shora uvedeným, vysázeným stromy, se nachází ve skále tzv. mučírna. Je tak i dnes ještě nazvána. Úzká cesta vede kolem této mučírny do pokoje nad vraty této brány.

   Po mírně příkrém svahu se dostaneme do pánského hradu, do kterého vstupujeme gotickým portálem. Zde vidíme ve špičatém oblouku dva erby už hodně zvětralé pánů ze Sovince, tehdejších majitelů hradu. Jsou to nejstarší erby, které na hradě nalézáme. Na tehdejší dobu bylo zvykem nosit takové erby. Za vraty po obou stranách se nacházejí lavice na sezení a polštář halapartna poukazuje na to, že zde kdysi stála hradní věž. Také se zde nachází dřevěné schodiště vedoucí do staré části hradu. V těchto místnostech hradu, které dávají krásný výhled k severo-východu a západu, byli ještě roku 1896 ubytování studenti lesnické školy. Jsou to místnosti velmi zajímavé a každá místnost má jiné velikosti oken, některá jsou zamřížovaná. Zde se naskytne návštěvníku bohaté pole vzpomínek na dávno zašlé časy, kdy ještě rytíři procházeli místností a z oken stříleli, když se jednalo o zahnání nepřítele.

   Z tohoto schodiště vede cesta cesta do uměle v kameni vytesaných dvířek v rané gotice provedených a tato cesta vede do zahrady nahoře hradního kopce. Zde vyčnívá stará kulatá věž, ze které kdysi vlála vlajka německých rytířů a byl z takové výšky krásný výhled po kraji. Jak už bylo řečeno, vrch této věže vyhořel, když tam udeřil blesk, takže věž se musela snížit. Na věž se posadila kuželovitá střecha a byla tam dána větrová vlaječka a tyč na vlajku, která je ještě dnes viditelná. Staré zbytky zdí, které se opírají o věž připomínají starou zbrojnici a mlýn, tehdy poháněný voly, též kapličku, kterou ale Švédové, když hrad zabrali, proměnili v protestantskou modlitebnu. Později to bylo úplně zbouráno. Zde se také nachází ty 3 erby, které teprve v padesáti letech byly sem přeneseny a byly z jedněch zbořených vrat. Vraťme se do schodiště, projdeme krásnými gotickými dvířky, dáme se vlevo a přijdeme chodbou, jejíž okna vedou do horního dvora, do traktu západně ležícího, který dříve sloužil jako museum tehdejší lesnické školy. Na tento trakt se napojuje jižně od tohoto dvora nejsilnější díl starého hradu s pokoji tehdejších bydlících hradních pánů. Dvoumetrové zdi dělí tyto místnosti od sebe. Až roku 1784 nacházely se na tomto traktu v druhém poschodí takzvané knížecí sály. Toto poschodí ale muselo být zbouráno, protože bylo hodně zchátralé. V přízemí této stavby byl pokoj pro pacholky, který ale později byl přeměněn v kapli, dnes je z toho kuchyň. Touto kuchyní vstoupíme zase naproti vratům kde jsme vstoupili do vnitřního hradního místa.

   Do tohoto dvora též hledí malá věž, která je obrostlá stromy, keři a květinami. Sotva viditelný je vchod do sklepa ve skále pod věží. Tekoucí studně naplní velký reservátor, což bylo pořízeno  asi kvůli ohni. V jižním koutě vpravo vidíme divokým vínem hustě porostlá vrata, vlastně oblouk, který vede do břečťanového dvora. V tomto dvoře jsou zdiva hustě obrostlá břečťanem, proto ten název. Cesta vede k novému traktu, kde je zdivo, které podpírá věž a kde skála uzavírá dvě budovy nad vraty.

   Kdybychom prošli dlouhými vraty tohoto dvora, která leží naproti, mohlo by se vejít do sedmé a třetí místnosti tohoto hradního traktu. My se ale ubereme v prvním oblouku vpravo se nacházejícími dveřmi a přijdeme do nového traktu. Tento díl není pro svoji škatulkovitou podobu žádnou zvláštností. Zrovna tak vnitřek budovy. Budova je dvouposchoďová. My jsme ze dvora hned vstoupili do prvního patra, půjdeme dlouhou úzkou chodbou, která byla po dobu lesnické školy zdobena helmami, koulemi z kanónů a přijdeme do místnosti takzvané kanceláře a dále ještě do 4 čtverhranných místností kolem staré věže zvané archiv.

   Krátké točité schodiště nás zavede do krásného rytířského sálu, který po dobu lesnické školy byl použit jako posluchárna. Tato překrásná místnost z celého hradu nejlépe udržovaná, je šestihranná, což se už z venku pozná. Sedm velikých, kamenem obroubených okenných otvorů, dávají dostatek světla této místnosti a krásnou vyhlídku na městečko Sovinec, na silnici vedoucí ke Šternberku a východně na kostel ve čtyřicátých letech italským stylem postavený a na hradní zdi, které jsme už navštívili.

   Zachovalá, z pískového kamene vypracovaná zadní stěna komínu, která nese erb tehdejšího řádového administrátora Johanna Kaspara von Stadion a řádového rytíře Klüppela von Elkershausen, slouží místnosti jako ozdoba. Bohužel je tento erb jako i jiné freskové malby v hradě přemalován, což je politování hodné. Místnost má lunety nad okny a podlaha je pokryta osmihrannými kamennými deskami. Pod nimi byla kdysi schována zásoba vína pro rytíře. Když se nyní zase vrátíme na chodbu a vyjdeme několik vlevo položených schodů, dostaneme se do druhého patra nového traktu, které je zrovna tak rozděleno jako poschodí první, což už je nám známo.

   Pak vstoupíme do přízemí, kde se nachází veliký sál a dva kabinety. Z poslední místnosti v druhém poschodí, tam kde se připojuje stará část hradu, můžeme vystoupit na vysoký altán, který stojí na vysokém silném podstavci.

   Krásné zahrady obklopují z jihu, východu a západu tuto krásnou vyhlídku. U našich nohou v hloubce asi 30 m podél hradní fronty, táhne se hradní příkop, dnes krásný park se stínem, ve kterém se zvedá skála, která hrad nese. Masivní zbytky zdiva, které tvořily asi zeď kolem dokola, hraničí s řadou domků, kterým se říkalo "Sedm knížat".To je nejstarší část hradu a městečka a tvoří krásný vzhled.

   Naproti je vidět pozůstatek ze 17. století postavená věž Lichtensteinská, která už je rozpadlá a rostou v ní stromy jako smrky a jiné.

   Ukončili jsme naši procházku hradem a můžeme po vzestupu dřívějšími dvory vyjít z tvrze hlavním vchodem , kudy jsme přišli. Každému, kdo jednou viděl mohutnou stavbu hradu, zůstane vzpomínka nezapomenutelná a jistě ho popadne lítost, že tyto památky dávných předků zůstanou na pospas zničení. Pro ty, kteří hrad chtějí navštívit, jede z Olomouce vlak do Šternberka za 1 1/4 hodiny a odtamtud 2 1/2 hodiny cesty poštovním vozem, který nás zaveze do městečka Sovince. Toto městečko by bylo pro svoji zdravou polohu krásné místo pro rekreaci, bohužel dle sdělení starosty chybí místa pro ubytování, neboť se tam nachází jen dva hostince. Možná, že tyto řádky dají podnět nějakému podnikateli, aby tomuto stavu odpomohl. Též na severní straně Sovince je krásná divoce romantická krajina, která je hodna, aby si tam každý odpočal. V blízkosti je náboženská osada Těchanov ( Zechán ), odkud se táhne, příkře lesem porostlý, lán  do údolí s loukami, na jehož konci si dělá cestu divoká řeka, která ústí do Perkánského potoku. Ve skále zúženou stezkou se dostaneme, sice ztěžka, ale pro podnikavého turistu je to příjemná procházka, k vodopádu, který leží mezi vesnicí Pirku a Rešov. Je to Rešovský vodopád  a je to nejkrásnější místečko celého okolí, Příkrá vysoká skála vezme zde na svá bedra potok a pustí ho trychtýřovitým otvorem s velikým hlukem několik mil vysoko v podobě polokruhu, hřmotně do spodní nádrže. Tato hluboká nádrž je čtyřhranná a je obklopena velikými kamennými kvádry, ze kterých je divadlo vodopádu pohodlně vidět. Níže dole tvoří tento potok druhý vodopád, ovšem menší a tens e říne do černé propasti. Uprostřšed této skály vede úzká stezka nahoru, odkud je krásný rozhled na protější skálu "Uhustein". Za touto skálou zvedá se vysoká hora, na jejímž vrcholu jsou kameny narovnány nad sebou tak, že se to podobá zbořenému hradu velikého rozsahu a báje vykládá, že je to zakletý zámek, kde chodí strašidla a víly a že tam jsou zakletí princové, že jsou tam zakopány veliké poklady. Asi půl hodiny cesty cesty odtamtud stál na příkré skále hrad, dnes zbořenisko, zvaný Stralek, který patřil rodu téhož jména. Tento rod už dávno vymřel a dnes už na tomto místě není nic, co by na tento hrad připomínalo. Pak jde se dále  k Hornímu městu a dále k východně ležící vesnici Janovice, odkud se zvedají vysoké hory.

Tím uzavřeme popis blízkého okolí Sovince. Byla to velice těžká úloha, sehnat materiál k tomuto výkladu o dějinách Sovince, protože vyobrazení jednotlivých části jsem jen velmi ztěžka sehnal.

   Přál bych si, aby tento popis o staré tvrzi přispěl k tomu, aby se na hrad nikdy nezapomělo a loučím se tímto se čtenářem, který sledoval výklad dějin bohatého osudu starého hradu Sovinec až sem.