VZPOMÍNKY NA SOVINEC

Mé vzpomínky na Sovinec

Antonín Schindler

   Když jsem v roce 1945 začínal v Olomouci své poválečné působení, bylo nynější Vlastivědné muzeum teprve ve stádiu zrodu. Na přání tehdejšího ředitele dr. Františka Drkala jsem se i já zapojil do jeho budování a vzniklo zde mnoho věcí i z mého popudu ( Václavkův sál a v sále varhany, hudební oddělení atd.). Do tohoto ruchu přišel z nadřízených úřadů příkaz, aby podle přiloženého seznamu pracovníci prohlédly uvedené hrady, zámky a podobná zařízení v okolí Olomouce a v případě, že by se ještě někde nacházely cenné starožitnosti, aby se vše odvezlo do olomouckého muzea. Byl jsem pověřen vedením této akce, a tak jsem se porve dostal mimo jiné i na Sovinec, který na konci války vyhořel a byl, jak se říká, "bez pána". K dispozici byla nákladní "šestitunka" a tak se jelo.                                                                        

   V den, kdy došlo na Sovinec, bylo krásně, svítilo sluníčko a byla dobrá viditelnost. Příjezd na Sovinec přes Šternberk a kolem tehdy plicního sanatoria v Pasece byl zajímavý a z posledního kopce, než se přijede do sovinecké vesnice byl krásný pohled na, bohužel ruinu hradu. Když jsem přijel k hradu, uvítal nás tehdejší učitel Lakomý, bydlící ve škole naproti hradu, který měl také od hradní brány klíče. Byla to čistá formalita, protože zdivo okolo hradu bylo silně narušené a hrad byl tedy přístupný i odjinud. Všechna nádvoří na hradě Sovinci byla zarostlá křovím a stromy a také z ještě zachovalých částí hradeb vyrůstalo mnoho různých keřů. Vlastní zřícenina hradu byla plná sutin - propadly se tři stropy. Jen budovy v podhradí, tedy byt kastelána a obsluhujícího personálu a hospodářské budovy, zůstaly zachovány. Byly zastřešené, ale pokoje uvnitř byly ve strašlivém stavu: plní slámy, špinavých hadrů, prázdných lahví od vína a likérů (asi po vojácích), vyrvaná elektřina a vodovodní potrubí, exkrementy a pod. Uprostřed nádvoří, které bylo zarostlé rychle rostoucí vegetací, vedla vyšlapaná cestička dále do hradu. Všude kolem byly ruiny, stály jen holé zdi a na zemi bylo mnoho suti. Byl to tristní pohled. Prohlídka končila v samostatném bytě nad klenbou při vstupu do třetího nádvoří, který jediný byl uzamčený a kam pan učitel Lakomý soustředil poslední zbytky z bývalého interiéru, tedy štíty a erby velmistrů řádu a různé různé drobnosti spolu s malým pojízdným dělem ze 16. století, které stálo u vchodu do bytu a které bylo později ukradeno - prý nějakým vojenským útvarem z Olomouce. Časem se však našel ještě sklep plný intarzovaného nábytku, sbírky starého skla a porcelánu, což bylo vše odvezeno do muzea v Olomouci. Protože bylo krásné počasí a dle našeho prvního průzkumu nebylo na hradě již nic, co by spadalo do našeho pověření, utábořila se celá naše posádka nahoře "u kanónu", odkud byl nezapomenutelný pohled do celé krajiny. Při pohledu do krajiny se tehdy ve mě zrodila myšlenka, že by hrad po patřičné adaptaci mohl sloužit jako rekreační středisko Moravské filharmonie, jejímž členem jsem se tehdy stal. Jako klad zde bylo ještě, že hrad je výše položen než plicní sanatorium a tedy zejména pro dechaře výhodný. Zmínil jsem se tehdy o tom řediteli filharmonie panu Ferdinandu Fišerovi, který tento návrh zavrhl jako šílený s poukazem, že filharmonie, patřící tehdy pod olomoucký magistrát, nemá peníze ani na výplatu svých členů a já, že chci kupovat hrad a to ještě zříceninu. Ale po dlouhých jednáních s ministerstvem zemědělství, kam hrad s polnostmi a lesy patřil, a s ministerstvem kultury, kam byl po prvním jednání přeřazen mezi hrady a zámky (ruiny), které jsou ve špatném stavu a budou v budoucnu opraveny, byl díky spolupráci olomouckých úřadů )město, okres, památkáři aj.) a díky spolupráci s paní Slámovou (manželkou flétnisty filharmonie) z Úřadu města Olomouce, hrad v roce 1953 přidělen Moravské filharmonii s tím, že ta se bude o zříceninu starat. To prakticky znamenalo zajišťovat postupně ve spolupráci s památkovým úřadem v Olomouci jeho regeneraci a vyvíjet stavební aktivitu. Tak byl hrad znovu zaměřen a byl nákladem 120 tisíc Kčs vypracován celý projekt, podle kterého měly být vyhořelé trakty zastřešeny a v budově mělo vzniknout 96 pokojů pro filharmoniky, pro pobyt orchestru v letním období s tím, že by se na Sovinci zkoušelo a odtud zajíždělo na další koncerty po ukončení normálních abonentních koncertů ve městě, dále knihovna, zkušebna kuchyň a v podhradí letní kino.

    Ve filharmonii vznikl tzv. turistický kroužek při ROH, sestávající z členů filharmonie a jejich rodinných příslušníků. Byli to členové, kteří po původní návštěvě hradu měli o něj a práci na hradě zájem.. Vlastní teritorium hradu, kam patřilo několik hektarů lesa a pole, se po jednání s ministerstvem zmenšilo - pole dostaly Státní statky a Státní lesy a tím zůstal prakticky jen hrad - zřícenina, obytné budovy a v podhradí zahrada s dvaaosmdesáti ovocnými stromy. Ve finančních záležitostech dostávala Moravská filharmonie pro hrad zvláštní dotace s přesným určením, schváleným památkáři, co se za obnos pořídí nebo udělá. Vyhořelé objekty tak filharmonie zastřešila, aby nedocházelo k další devastaci zdiva, pro rytířský sál byla pořízena stylová okna z dubového dřeva, příkop ve čtvrtém nádvoří byl pyrotechnicky vyčištěn od zbylé munice po válce (nášlapové a tankové miny, známé "panzerfausty" a jiný materiál) a vlastní příkop byl při pak při vyvážení suti ze zbořeniska zasypána a zarovnán. Ve spolupráci s dělníky z vesnice došlo k částečné opravě hradební zdi a jiným stavebním úpravám, kde byl pro účastníky z vesnice (zedníci, dělníci, sedláci s potahem apod.) zajištěn i jistý výdělek. Tím vším byl vlastně hrad pro pozdější dobu a obnovení zachráněn.

   A jaký byl život "hradního osazeni"? Předně všichni pracovali na vyčištění zarostlých nádvoří a na odstranění zbytků porostů. Večer, když bylo pěkné počasí, se u ohně opékala různá jídla, dobré víno pak také obnovovalo různé vzpomínky na zážitky z uměleckých zájezdů, nebo ze života jednotlivců.. Za špatného počasí se hrála "hradní hra" - vrchcáby, nebo karetní hry apod. Časem byla do hradu napojena elektřina a také byla snaha zapojit zde fungující vodovod. Nikdo však nevěděl, kde je hlavní uzávěr vody do hradu. Vědělo se jen, že v Německé Húzové žije starý Němec, který kdysi, jako vodař, hrad obhospodařoval. Zajel jsem do Húzové a pána vyhledal. Německy mluvící pán neměl původně moc chuti se vůbec o Sovinci bavit, ale když jsem s ním začal vyjednávat německy, byl nakonec svolný s námi na Sovinec zajet a ukázat nám místo, kde asi je hlavní uzávěr. Po patřičné odměně začalo osazenstvo hledat a skutečně se uzávěr našel, ale po jeho otevření byla v hradě potopa a tak se po zjištění kudy vůbec vodovod vede, musela ta část, co měla sloužit, teprve patřičně uzavřít a opatřit novými kohoutky a splachovacím zařízením. Když nebylo co na práci, nebo chyběla chuť, chodilo se tzv. "hledat poklady". Tu se teprve osazenstvo bavilo, když se třeba někomu zdál na zahradě náhodný kopeček podivný, začalo kopat, zda tam není něco ukryto. Jednou se tak vykopala celá "baterie" pití., napřed to nikdo nechtěl zkusit, že to může být od bývalých "esesáků" otrávené, ale zvědavost byla větší a silnější a výsledek mohutný. Manželky členů chodily za pěkného počasí do okolních lesů, kde v létě bylo mnoho jahod, borůvek a malin a na podzim se česalo ovoce v podhradí a dělilo se mezi osazenstvo. Při cestě do Olomouce byl náš zájem upoután také ke kostelu v Pasece, ve kterém jsou krásné náhrobní kameny pánů ze Sovince. Zážitků z té doby je mnoho - krásných i méně krásných. Původní averze místních obyvatel byla díky tehdejšímu předsedovi panu Kolářovi překonána uspořádáním plesu v místní hospodě, kde filharmonici zajistili hudbu a on sál. Tam se při dobrém jídle a pití vyřešilo mnoho problémů a utužilo nejedno přátelství. Vše završil kolem čtvrté hodiny ranní jistý náš člen - pozounista - který v ruinách notně poháněn konzumovaným alkoholem zahrál na vrcholu "Dobrú noc, má milá" a na místě usnul. Ráno bylo pozdvižení, když se probudil a zjistil, že je na široké zdi a že po obou stranách je propast asi patnáct metrů hluboká. Teprve díky žebříkům z vesnice se nám ho podařilo "vysvobodit".

   Ovšem nic netrvá věčně, časem se změnilo i osazenstvo hradu a vznikaly třenice a komplikace. Proto byl hrad, který do té doby patřil do správy olomouckých úřadů, předán novému správci do Bruntálu, kam původně patřil. Tím byla ukončena éra Moravské filharmonie na Sovinci.

   Pak jsem se dlouho o Sovinec nezajímal a také jsem na hradě nebyl. Když nyní po revoluci nastala lepší možnost komunikace se zahraničím, snažil jsem se vypátrat někoho, kdo by jako autentický svědek mohl popsat válečná léta na Sovinci a konec hradu. Štěstí mi přálo! Náhodou jsem objevil v časopise "Heitmatjahrbuch 1945" článek od autentického svědka O. Kühnera o posledních chvílích hradu Sovinec před jeho zničením v roce 1945. Úvod článku tvoří historie hradu od roku 1318, autor zde také uvádí všechny majitele v chronologickém pořadí. Pro nás je zajímavá část od roku 1938, ze které některé údaje uvádím.

   Hned po připojení pohraničí (Sudet) na podzim roku 1938 k Říši připadl v důsledku zrušení Řádu německých rytířů veškerý majetek státu. Osud Sovince zůstal naprosto nejasný, protože hrad pro jeho vysoké náklady na údržbu nikdo nechtěl převzít. Teprve s působností od 1. ledna 1941 byl hrad předán do Krajské lesní správy v Liberci, formálně však podléhal župní samosprávě. Dne 1. srpna 1943 pak hrad konečně přešel do vlastnictví Společnosti pro péči a podporu německých kulturních památek v Kranichsfeldu u Výmaru (Weimar). Z počátku to vypadalo, že celý inventář hradu bude rozprodán soukromým zájemcům - tak dostaly některé staré kusy, ale i kompletní zařízení pokojů v novém slohu nové majitele. Byli mezi nimi i podnikaví prodavači starožitností.  Konec všemu učinil teprve ředitel opavského muzea dr. Kudlich. Knihovna byla převezena do Bruntálu a archiv do Opavy. Wehrmacht, kterému byl v roce 1940 dán hrad k užívání, zde zřídil v jednotlivých prostorách lágr pro zajaté francouzské důstojníky. Po jeho zrušení v roce 1943 se hrad stal skladištěm pro ukořistěné věci z Francie, o které pečovalo SS komando v počtu tří nebo čtyř mužů. Byly sem také evakuovány rodiny důstojníků SS. Koncem roku 1944 přišlo do hradu ještě 300 chlapců z tzv. Lágru pro zocelení v boji, a to ze Slezska. V roce 1942 bylo ještě do hradu převezeno muzeum a archiv města Wilhelmshafenu v čle se správcem Edgarem Grundingem. Ten zde napsal podrobné dějiny tohoto města, které byly na Sovinci taktéž zničeny. Hrad tedy musel vykonávat protichůdné služby, avšak přítomnost SS komanda se stal pro hrad, městečko a celé okolí osudným. A to je třeba podotknout, že nikdo z místních obyvatel neznal důvod pobytu SS komanda na hradě.

   A nyní k osudnému konci hradu - očití svědkové shodně líčí poslední dny války na počátku roku 1945, konkrétně v květnu takto: Když se 5. května objevili první rudoarmějci u Berouna  a Dětřichova, nastalo u zdejších lidí  velké  vzrušení, takže nikdo nepomyslel na spánek. Ve dvě hodiny ráno vyhořela usedlost J. Grohmanna v Křížově, když byla zasažena sovětským dělostřelectvem. Tu nastal útěk především žen a dívek do lesů. Ráno 6. května byla převelena skupina 300 chlapců z Lágru pro zocelení v boji do údolí nedaleko plicního sanatoria v Pasekách s úkolem zřídit zde protitankový val k zadržení postupujících tanků směrem ke Šternberku. Když však od nich byla vypálena jedna Panzerfaust (protitanková střela), tak se jedoucí tanky zastavily a zaujaly palebné postavení. Tu chlapci plni strachu utekli zpět do hradu. Mezitím však esesáci a velení lágru odjeli na nákladních autech do Rýmařova. Chlapci tedy byli ponecháni svému osudu a jaký to byl osud, to se nikdy nikdo nedozvěděl. Všechen zájem obyvatel se nyní obrátil k opuštěnému hradu, kde měl být tajný poklad SS, který nyní zůstal bez pána. Vedle velikého množství konzerv, kávy, mouky a jiných tehdy málo dostupných poživatin, zde bylo přes dvacet tisíc lahví většinou francouzského vína, sektů a různých kořalek. Tu přes varování několika občanů došlo k velikému drancování, jehož se zúčastnili vedle občanů Sovince i lidé z okolních vesnic, kteří odtud odvážely plné vozy. Mouka a káva se sypaly z natržených pytlů a vše bylo nesmyslně rozšlapáno. Také alkoholová kořist (tedy jedna část) byla chamtivě z lágru přepravena domů k pozdější pohromě všech. Teprve příchod rudoarmějců dne 7. května ráno přivedl drancující k rozumu. V armádě byli převážně Asiaté, kteří se hrnuli do městečka ze všech stran a pročesávali každý dům, Jakmile se vojáci dozvěděli o SS lágru na hradě, vtrhli divoce na hrad. S příchodem dalších oddílů přijelo také auto s komisařem KGB a třemi vojáky, kteří se ubytovali u Čecha pana Stuchlíka a organizovali obsazování.Mezitím byly ze skladu na hradě odvezeny zbývající zásoby. Dne 9. května odpoledne v 15.45 hodin zazněl první výkřik "Hrad hoří!" a skutečně, hrad byl ze tří stran zapálen zápalnými granáty. Tři dny a tři noci šlehaly plameny do květnového nebe a explodovala tam esesácká munice, než se všechno zřítilo. Díky tomu, že bylo bezvětří, zůstalo podhradí s obytnými budovami kastelána zachováno. Zbývající zařízení hradu, hlavně starožitný nábytek, porcelán a obrazy a také celý archiv a muzejní sbírky Wilhelmshafenu, shořelo. Když přišli Češi aby obsadili hrad, našli jen zříceninu. Byli ihned přesvědčeni, že hrad zapálili němečtí obyvatelé, ale Rusové se bez váhání k činu přihlásili. Při déle trvajícím suchém počasí pak ještě dva týdny doutnaly ohořelé zbytky.

   Takový byl tedy konec hradu Sovinec.

   Píši tento článek nejen pro vysvětlení celé kauzy, ale hlavně proto, že v novodobých údajích o hradě se neuvádí práce o záchranu hradu, kterou vykonala Moravská filharmonie a většinou se uvádí jen, že zde po roce 1945 filharmonie byla.